"Ještěže my máme náš film," řekl mi dneska Orlin Stanchev. Kamarád, kameraman, jehož dredy trpí záchvaty chobotnic, když se rozčílí. Dredy nebo Orlin, to je jedno. Teda aspoň tak to tvrdí David Lorenz.dle svých vlastních dikobrazích zkušeností.
"A já si říkala, že ses vůbec nepodivila, když jsem ti řekla, že jsem potkala Karla Plíhala. Dyť on se přece rozpadl na kousky," řekla mi Tereza Kovářová. Kamarádka, režisérka, trpí chronickým cholerickým zápalem. "Nikdy si do ničeho nenechejte kecat," řekl jí Plíhal.
"Věci z radosti," napsal mi René z Půdy 1. Máje v Olomouci. Mně neznámý člověk vyřknul heslo, které mne žene dál a tvaruje mi pod nohama cestu. Jdu po ní a mé nohy trpí. Bolí mne každé ráno, jako by se jim už snad nikam nechtělo. Jen ten první krok a pak už zase v pohodě.
Chci jen, abyste věděli, že jsme roztočili Film. Možná za to ani nemůžeme my sami. Taky je to "Skoro úplně vymyšlený film".
Jen tak stojím a dívám se, jak se vytváří, roste prostřednictvím lidí, kterým se říká štáb. Do háje s pojmenováváním. Tohle není jen štáb, tohle není jen film.. Pravda, ještě nevím, co to vlastně je. Až budu velká, jistě to budu umět správně označit.
Vím, že to, co se teď kolem nás a s námi děje, je důležité a děsivě zranitelné. Chraňme si to a se. Bubáků je pořád hodně.
"To proto, že jste taková držka, Petro," říká mi pani Jani a nejspíš má jako vždy pravdu.
"A já si říkala, že ses vůbec nepodivila, když jsem ti řekla, že jsem potkala Karla Plíhala. Dyť on se přece rozpadl na kousky," řekla mi Tereza Kovářová. Kamarádka, režisérka, trpí chronickým cholerickým zápalem. "Nikdy si do ničeho nenechejte kecat," řekl jí Plíhal.
"Věci z radosti," napsal mi René z Půdy 1. Máje v Olomouci. Mně neznámý člověk vyřknul heslo, které mne žene dál a tvaruje mi pod nohama cestu. Jdu po ní a mé nohy trpí. Bolí mne každé ráno, jako by se jim už snad nikam nechtělo. Jen ten první krok a pak už zase v pohodě.
Chci jen, abyste věděli, že jsme roztočili Film. Možná za to ani nemůžeme my sami. Taky je to "Skoro úplně vymyšlený film".
Jen tak stojím a dívám se, jak se vytváří, roste prostřednictvím lidí, kterým se říká štáb. Do háje s pojmenováváním. Tohle není jen štáb, tohle není jen film.. Pravda, ještě nevím, co to vlastně je. Až budu velká, jistě to budu umět správně označit.
Vím, že to, co se teď kolem nás a s námi děje, je důležité a děsivě zranitelné. Chraňme si to a se. Bubáků je pořád hodně.
"To proto, že jste taková držka, Petro," říká mi pani Jani a nejspíš má jako vždy pravdu.
