„Ta mlha, vlezlá a plíživá. Cítíš ji? Otevři oči a podívej se skrze ni. Jo, jasně, že jsi to ty. Tvůj odraz ve výloze prastarého hokynářství. Čokoládové bonbóny, které tam prodávali, jsem vždycky miloval. Otoč se malinko doleva. To je moje kolo. Nesměj se. Já vím, že je staré, zrezlé, malé a navíc rozbité, však tam taky stojí už ňákej ten pátek. Nasedni. Neboj, tebe určitě uveze. V mém světě nic nevážíš, fakt se neboj. V mém světě snů a iluzí neexistuješ. Klidně projeď támhle tou louží. To kolo nebrzdí, jo to taky vím. Ale neboj, když neexistuješ, nemůžeš ani přestat existovat.“
Sinef dokázal nádherně malovat. Místo štětce používal slova a místo plátna fantazii. Inspiraci čerpal z mých nejhlubších prožitků, jako barvu je míchal a prsty nanášel do vrstev. Jeho obrazy se neustále měnily, přetvářely. Dokázal vykouzlit představu pomocí slov, která se v mysli spojila a vytvořila falešný obrazový vjem. Opravdu jsem viděla to hokynářství; skrz výlohu jsem viděla čokoládové bonbóny vyskládané v nekonečných řadách. Viděla jsem i to kolo; tak směšně malé na to, aby uvezlo jakékoliv dospělé tělo, natož to mé. Viděla jsem i tu příšerně studivou mlhu, jež se vzápětí rozmazala, jak jsem jí projížděla ve stále větší a větší rychlosti.
„Tohle je život, holka. Jedeš na kole, který nemůžeš zastavit, protože nebrzdí,“ dodal pak Sinef s úšklebkem.
*
*
Z okna na náměstí zní hudba.
Líbivé tóny saxíku
válí se po kostkách v chodníku
jako hustá usedavá mlha.
Stékají po hranách
do spár mezi nimi.
Stékají po červených botách
na podpatku,
protékají prostorem mezi lidmi.
Jako řeka tónů proudící z okna na náměstí.
Souzvuk lichotek a něžností
vyřčený do ticha beze slov
nese se rozechvělým vzduchem
a hýčká tvou milenku,
která tě, opuštěná dole pod oknem,
nenasytně poslouchá.
Nahá, oblečená
do archů
not psaných dechem tvým,
inkoustem ještě nezaschlým.
Ubližovat, krást a ničit by se vám zachtělo? Tak to už více ne! Klidně si vyprávějte své intelektuální plky o globálních problémech, demoralizaci lidské společnosti či o zbytečnosti válek. Vykládejte své hospodské rozumy o lásce, pravdě, životě; takové, kterým už beztak nikdo nevěří, ani vy sami. Zajíkejte se díky za tučné sumy peněz, jimiž si stejně nekoupíte to, co jednou budete potřebovat. Vy, zhýralci, teď potřebujete mého tygra vegetariána. Potřebujete postrašit, k smrti vyděsit, abyste přestali být tupí a sobečtí. Slepé ovečky lidského stáda, věřte, že jednou můj tygr přijde a znesvětí tu vaši posvátnou oddanost prchavým ideálům. Otočte se, už teď se vám plíží za zády, skryt ve stínu vašich lží a špatností.
Můj tygr vegetarián. Dítě stvořené vaší bezohledností. Predátor, který díky vaší převýchově pojídá nedozrálé pomeranče v síťkách ze supermarketů. To jste chtěli? Udělat z mého tygra trosku? Chudáka, který už může jen následovat vámi scestně přidělený osud? Ale nebojte, on přijde a pomstí se. Pomstí se za křivdu, jíž se dopouštíte na nevinných. Tenhle tygr vašeho svědomí už sice dávno lidi nežere, ale zuby má stále ostré!
*
Je ráno. Další skvělej den začíná. Jdeš městem, ospalým městem. Všechno chvátá. Zelené auto s psíkem na zadním sedadle chvátá; řidič autobusové linky číslo šest má už šest minut zpoždění, proto chvátá; i rafička hodin na náměstí chvátá, přestože jde na čas. Spíš šlape na čas. Hehe, rafička šlape na čas, proto nechvátá.
Ehm, ehm.
Proč najednou všechno stojí?
Přechod pro chodce. Červená.
Aha.
Co teď? Co s časem? Je ho náhle uplně zbytečně moc. Přebývá ve chvíli, kdy se snažíme získat každou minutu, ne-li vteřinu. Paradox. Chvátáš, přitom stojíš na přechodu a jsi donucen čekat. Nevíš co s časem. Nudíš se. Všímáš si věcí kolem; věcí, které by tě jindy neupoutaly. Zvláštní. Abys pohlédl na svět, ve kterém žiješ, musíš se nudit.
Krabička od cigaret ležící na silnici přesně uprostřed jednoho z bílých pruhů přechodu, na jehož jedné straně čekáš. Je prázdná a pomačkaná. Na protější straně silnice vidíš ženu. Zívá a mne si oči. Taky je pomačkaná, zjevně se moc dobře nevyspala.
„Nech pána. Fuj je to!“ křičí paní na štěně, které se, pravděpodobně taktéž z nudy, zažralo, a to doslova, do tvých tkaniček od bot. Slyšíš? Tak prý jsi fuj.
Strkají do tebe.
Zelená. Čas chvátat.
Míjíš prázdnou krabičku od cigaret. Pomačkaná žena ji při chůzi nevědomky odkopla někam za tebe. „Fuj je to!“
*
Náplasti. Jo, přesně to je to, co hledáme. Snažímě se nějak zalepit ty trhliny naší duše, zacelit rány. Všechno kolem jsou jen náplasti na bolest.
Holka s červeným šátkem s motýly. Sakra, jak je tahle holka smutná. Očima hladí měsíc. Očima plnýma bolesti. Kolem se míhá spousta lidí zahalených do metrů nasbíraných náplastí. A ona tam stojí, kouká na měsíc a trpí. Tak to vypadá, když se ta náplast strhne; hluboká nezahojená rána znovu ničivě bolí, drásá duši a .. hladí měsíc smutnýma očima.
Sedíš. Piješ pivo, kouříš a jíš čokoládu s mandlema. A co? A co, sakra, ptám se! No nic. Prostě sedíš, kouříš a jíš čokoládu. Čokoláda je dobrá, je s mandlema. Prej, že když jí sníš hodně, ucítíš polibek. Já vím, že je ti to jedno, jen to někde psali. Všechno je nám jedno. Stejně je ta čokoláda s pivem a mandlema dobrá, viď?
„Neboj, bude líp.“
Nikdy jsem si nemyslela, že mi tahle věta tolik ublíží. Nevěřím jí. Prostě nevidim nic lepšího tam někde v budoucnu. Počkat. Budoucnost? Aha, a kde jako? Vždyť neexistuje. Asi je přelepená jednou velkou náplastí přes rány nás všech, přes kterou není vidět.
Červený šátek s motýly, měsíc, čokoláda s mandlemi, pivo, věty..
Jakou náplastí jste umlčeli svou duši vy ?
*
Tak kdy už mi konečně koupíš toho slona?
Těším se na něj již pěknou chvíli. Dám si ho do krabičky od zápalek, abych ho mohla mít všude s sebou. Ustelu mu tam hřejivou vrstvičkou tabáku, zachumlám jej do oblaků kouře. Hýčkat ho budu. A jak! K snídani rozespalé pohlazení zarudlých očí, k obědu něco zbytků ranní něhy a k večeři haldu velkých slov, co hezky zní. Ten se bude mít.. no jéje!
Akorát v noci to bude zvláštní. Netečně vedle sebe budem ležet a naivně si nalhávat porozumění tý spousty přebytečných slov od večeře. Zavírat oči hranou pokorou a láskou, bázlivě šeptat poťouchlá vyznání, objímat se a nepřestávat utíkat každý do svého světa.
„Pokračování našeho příběhu se zatím odehraje v mých snech,“ vytroubíš mi na ten svůj dlouhej chobot tuhletu přespříliš vznešenou větu; stejně jako tenkrát. Pak se zavřeš do té své krabičky, škrtneš sirkou a zapálíš si.
Hej, slone, vylez, chci tě pošimrat za ušima!
*
Obrázek na přední stěně mé hlavy, hned vedle okna. Na něm vzdálené emoce vtěsnané štětcem na plátno tryskají z tvých očí. Ničí a popírají čas. Kreslí ti po tváři zelené odlesky. Třpytíš se v nich a mhouříš oči. Jako kočka, když jí víčka těžknou blahem. Nebo jako medvěd, když se rozvalí a mručí.
Jo, medvěd se ti válí v tom zeleném světle na tváři. Propadá se ti do vousů hýčkán jejich měkkou drsností té tvojí rádoby všednosti. Je fakt zábavné se na tebe dívat. Ještě nikdy jsem neviděla medvěda jen tak se převalovat a bručet, ale u tebe mi to přijde normální. Sedí to k tvému „štajlu“.
Nedokázala bych si tě představit bez medvěda ve vousech a zdánlivě spící kočky v očích. Pořád na rtech cítím jejich drápy. A taky malé jizvičky štěstí zaryté pod kůži, co planou a tančí. Jsou však dobře skryty pod oním obrazem na stěně mé mysli, hned vedle okna. Kdybys jej sundal, uviděl bys na jeho místě bílý obdélník
prázdný slov a plný bílého štěstí.
Možná sněžilo, když jsi ke mně jel, tak proto.
Podívej se z okna vedle toho obrazu a uvidíš svět mýma očima. Někdy v něm sněží, někdy je plný medvědů a koček a jindy neexistuje. Na okenní římse pod třetí kachličkou pochybností najdeš vzkaz. Přečti si ho. Jasně, nic v něm není.
Prázdný slov a plný bílého štěstí.
Koukni z okna – sněží!
A dole, na zahradě mé duše, tančí medvěd a kočka tam chytá padající sněhové vločky. Nad tím vším stojíš ty, s tváří zalitou zeleným světlem.
Kolik blbostí se dá zažít se zelenou lahví od bílého Červeného Tramína, skrz níž se na mě dívala ta tvá kočka planoucích očí. Medvěd mě z úkrytu tvých vousů poškrábal na tváři jedinečností, tebou. Snem?
*
Válím se po spadaném listí pokrytém tenkou večerní námrazou, která pod mým tělem oddaně taje.. a studí. Smutná tráva mě lechtá po rukou. Utápím se v pocitu osamělosti, naivní touhy a naprostého zmatení. Plavu v nejistotě, neznámu a neporozumění. Topím se. Tma a zima se nade mnou uzavírají jako nějaká netknutá vodní hladina. Ale je fajn, že aspoň dýchat mohu.
Ha, zrovna se kolem prohnal rej podivných světélkujících rybiček, nebo to snad jen vítr zafoukal, a poslední poletující šat stromů mě láskyplně přikrývá. Jsem jim vděčná. Ale oni se stydí. Nahé stromy se červenají studem. Cítím vůni jejich dřeva. Chci se jich dotknout, ale jsou příliš daleko. Tak jen bláznivě dětsky vztahuju ruce po něčem naprosto nedosažitelném a tiše pláču. Mé slzy však mrznou dřív, než stačí opustit okraje víček. Jedna z hvězd na nebi se nade mnou sklání a palci mi otírá oči.
Opakuju si větu, že „Ve tmě nejsou stíny.“, usmívám se do černé noci směrem, odkud tuším, že přijde ten tvůj stín, a prázdnýma očima přesycenýma sny tě pozoruji. Přecházíš kolem, vyhýbáš se mi. Je tu tma, noc, smutno a jaksi prázdno, a přesto tu jsi. Raději dělám, že nevím.
Snad se ráno vzbudím v tvém náručí. Strháš ze mě to ledové listí, vypleteš cizí trsy seschlé trávy z mých bázlivě sevřených dlaní a pošetile mě obejmeš. Je to zvláštní, ale vím, že ta ranní jinovatka pod námi neroztaje, mlha nás překryje dostatečně velkou vzdáleností od okolních nejistot, pochybností a strachů. Snad ještě ty stromy se nad námi skloní, obtěžkány přemírou mých přání, dotkneme se jejich světa a budem spolu.
Prostě spolu.
Je příliš naivní a příliš sobecké si něco takového přát?
*
Je to zvláštní. Člověk si připadá tak malý a tak sám v těch všedních dnech svého všedního života; jako by byl jen nepatrnou kapkou nějaké nestydatě velké řeky; spíš toku, vlastně.
Toku lidí,
co nikdy nevyprchá. Snad jen, kdyby se lední medvědi znenadání začali procházet po písečných dunách a ožírat kaktusy. A i tak by se o tom dalo polemizovat.
Kolik těch kapek se asi denně vypaří, potichu, někde v koutě a bez povšimnutí?
A kolik jich asi tak vychlemtá takový lední medvěd?
Hodně.
Člověk si připadá tak malý, nepatrný a bezmocný. Ale co je to ve srovnání se zoufalstvím ledních medvědů?! Nic!
Všichni asi moc málo pijeme.. málo? Moc..
*
Večer, ticho. A kanály šumí. Jízlivě si uvědomuju, že v noční tmě to sídliště vypadá vcelku přívětivě a klidně. Nebezpečí právě tohoto klamného pocitu si nepřipouštím. Ticho nechává vyniknout těm několika líbivým detailům, které většinou zůstávají bez povšimnutí.
Lampa pouličního osvětlení vydává zvláštní jiskřivý zvuk, avšak na její funkci se to nijak neprojevuje. A kanály šumí.
Zvuk zapalovače, takové to vše říkající cvaknutí. Kanály šumí a valí se z nich malé obláčky kouře. Prostupují těmi několika málo otvory železného víka a mísí se s hladovou tmou a zbloudilými paprsky umělého osvětlení. Představuji si zchátralou bytost, jak v kanálové spleti hledá nedokouřené vajgly cigaret a roztřesenýma rukama je zapaluje. Cvaká tím téměř vyškrtaným zapalovačem a požitkářsky vdechuje nikotin. A kanály šumí, cvakají a kouří.
A já stojím nad nimi a též šumím.
*
Slečna v červených botách s vysokými podpadky zakopla o krabičku cigaret.
Štěně, které bylo malým tygrem, zařvalo a začalo si s ní hrát.
„Fuj je to!“
Holka s velkým šátkem s motýly svého smutku právě minula víko kanálu, skrz které se valí malé obláčky kouře. Dneska se venčí měsíc, na vodítku v lesíku prázdnoty.
Sinef, údržbář s oranžovou vestou a modrými montérky, se shýbá, aby sebral růži ležící ve špíně chodníků na zemi. Píchne se o její trn a přihodí ji na hromadu. Mezi nikdy nepoužitý deštník, starý vyhozený obraz s kočkou a tančícím medvědem, krabičku od sirek tajemně vystlanou tabákem, mezi metry strhaných náplastí, do střepů z lahve od vína.
Příběh vtěsnaný na kousek papíru, se kterým si hráli malí kluci
„Kde se narodíme, aby nás nezabili?“ ptá se mě Sinef.
Svět v loužích, kde níž už klesnout nejde.
Tam nás nedostanou.
Tam se píšou ty příběhy vtěsnané na kousek papíru, se kterým si hráli malí kluci.
Tam, ve světě louží.
*
Žádné komentáře:
Okomentovat