Náplasti

Hlavou mi zní jedna jediná věta :

Všechno kolem jsou jen náplasti na bolest.

A zní i filmem, který byl realizován jako studentské cvičení v rámci oboru audiovize Univerzity Tomáše Bati. Jedná se o moji první režijní zkušenost. Ke shlédnutí zde :

http://www.vimeo.com/18238266

Na snímku se aktivně podílelo přes 15 lidí, díky nimž jsem zažila nezapomenutelné opojné věci.

Natáčení (viz fotka výše) - punk, 3 dny, bez techniky, na Hančin foťák, krtek underground, Lukáš jako překvapení dobrej herec, pes César, týpek Petr, ráno na trzích, svítání s Péčou, Mex a jeho rozbitý strojek na holení, Mex a jeho krásný modrý oči, Mex a jeho osobnost... a taky poledne a štáb pod vlivem alkoholu a dalších drog..

Střih - úžas nad tím, že to neni tak hrozný, jak to vypadalo, že se ty obrazy z různých dní dají spojit.. Davídek je boreček střihač ! a pak ten dokonalej moment, kdy začala hrát hudba aaaa doják !

Hudba - Jarda... nemám, co víc říct, poslechněte si to.

Zvuk - Kurt překvapil, sedl za mixpult a mixoval si to tam.. Honzík, takový nasazení? On si normálně ukradl dvě děcka ze školky, aby je nahrál.. všecko to jsou postsynchrony.. kluci šikovní!

Postprodukce - ach, miluju to.. přesně tak jsem to chtěla! změnit barvu hudby i barvu obrazu aniž by si divák všiml..

Logo - nezapomenu, jak jsem přišla domů a Klára na mě vyvalila, že teda má hotové to logo, o kterém jsem jí kdysi říkala nad né prvním džbánkem moku... cooo?

Nevim, jak vám mám poděkovat.. Bylo to super.

Lidi, co si jich nikdo nevšímá

Stáli jsme venku a kouřili. Vy unavený po dvoudenní práci, já unavená po nocích a dnech bez krásy. Stáli jsme tam a kouřili a chodili kolem nás lidi. Nikdo si nikoho nevšímal; ostatně jak jinak taky.

„Promiňte, můžu si od Vás koupit cigaretu, slečno?“ zeptal se jeden z milionu. Ubalila jsem mu s vanilkovým tabákem, nechtěla jsem peníze, nepřestával děkovat.

„Já ostřim nože, víte, už třicet let. Ostřim nože naslepo. To je vám hrozná práce. Lidi si pořádný práce už vůbec nevážej. To se třeba stane, že za celej den nic nevyděláte,“ pak se na chvilku odmlčel. Hrubýma rukama jemně svíral cigaretu jako by se měla každou chvíli rozsypat. Oči se mu leskly nevím čím, snad únavou, alkoholem, kdo ví. Měl na sobě moc hezký černý kabát.

Jiné místo, jiný čas, stejnej pocit.

„Nemáte cigaretu, slečno?“ Jasně, že mám. Vždycky pro vás mám, když se zeptáte. My dva už jsme se potkali. Poznává mě. Ptá se, jak bylo doma a kdy zase přijedu. Trochu se stydí, když vidí, že se s ním normálně bavím. Je nervózní, když necítí ten dobře známej pocit, že je navíc, překáží, že otravuje. Mě neotravuje. O Vánocích se potkáme znovu.

Za spoustou moderní doby, lesklých výloh, přepychu, který považujeme za chudobu, za poškrabaným sklem všedností. Vyšla jsem ven, do zimy. Ozval se zvuk, zapískání, zavolání. Odrážel se v prázdném prostoru kolem mě. Dívala jsem se, jak ten hlas mává křídlama a letí k ptákům na střeše. Mrak holubů se vznesl zakroužil nad našima hlavama a zase zmizel. Už i holuby se bojí obyčejných lidí? Nepřiletěli. Tak tam stál a mlčel. Kousky natrhaných rohlíků na zemi pošlapaly armády bezohledných a slepých.