„Promiňte, můžu si od Vás koupit cigaretu, slečno?“ zeptal se jeden z milionu. Ubalila jsem mu s vanilkovým tabákem, nechtěla jsem peníze, nepřestával děkovat.
„Já ostřim nože, víte, už třicet let. Ostřim nože naslepo. To je vám hrozná práce. Lidi si pořádný práce už vůbec nevážej. To se třeba stane, že za celej den nic nevyděláte,“ pak se na chvilku odmlčel. Hrubýma rukama jemně svíral cigaretu jako by se měla každou chvíli rozsypat. Oči se mu leskly nevím čím, snad únavou, alkoholem, kdo ví. Měl na sobě moc hezký černý kabát.
Jiné místo, jiný čas, stejnej pocit.
„Nemáte cigaretu, slečno?“ Jasně, že mám. Vždycky pro vás mám, když se zeptáte. My dva už jsme se potkali. Poznává mě. Ptá se, jak bylo doma a kdy zase přijedu. Trochu se stydí, když vidí, že se s ním normálně bavím. Je nervózní, když necítí ten dobře známej pocit, že je navíc, překáží, že otravuje. Mě neotravuje. O Vánocích se potkáme znovu.
Za spoustou moderní doby, lesklých výloh, přepychu, který považujeme za chudobu, za poškrabaným sklem všedností. Vyšla jsem ven, do zimy. Ozval se zvuk, zapískání, zavolání. Odrážel se v prázdném prostoru kolem mě. Dívala jsem se, jak ten hlas mává křídlama a letí k ptákům na střeše. Mrak holubů se vznesl zakroužil nad našima hlavama a zase zmizel. Už i holuby se bojí obyčejných lidí? Nepřiletěli. Tak tam stál a mlčel. Kousky natrhaných rohlíků na zemi pošlapaly armády bezohledných a slepých.
Žádné komentáře:
Okomentovat