Ve světe, kde zasněžené pláně za oknem ještě nikdo neoznačil za povrchní kýč, kam lidi chodili hledat stopy, aby se v myšlenkách mohli potkávat, v tom světe jsi mohl potkat kočku.
Nebyla černá, nebyla bílá, byla to obyčejná kočka, kterou každý viděl tak, jak chtěl. Byla všude. Měnila se, občas dokonce přestávala být kočkou. Samotná její podstata, původní pratvar, kterým ji někdo kdysi definoval, nebo snad ona sama si usmyslela býti kočkou, tuhle její podstatu nikdy nikdo změnit nemohl.
Chodila do lidských domovů a rozdávala se. Jen ses dotkl její kůže. Jako by ti teplo projelo prsty a tvá duše se do něj zachumlala. Stočila se do klubíčka a začala příst.
Někdy však přišla a zasekla se ti drápy do zad. To abyses probudil a uvědomil si, co je pravdivé. Protože jen podle bolesti poznáš pravdu. Kdykoliv však něco takového musela udělat, sama u toho trpěla. Nechtěla hry, slova, gesta... chtěla prožívat, cítit a sama se naučit příst. Viděla už tolik spokojených lidí, kteří předli tak jistě, prostě. Ona tomu většinou pomohla.
Roztáhla ruce a dotkla se lidí mimo jejich světy. Našla je v zasněžených pláních. Daleko od sebe a přitom jakkoliv blízko. A ona tam byla, kočka, myšlenka, podstata. Chtěla příst, ale bála se že ji tentokrát někdo uslyší. Někdo z jejího světa, kde ještě pořád sněží.
Žádné komentáře:
Okomentovat