Skoro úplně vymyšleno

 Kolem mne najednou začalo ubývat lidí, kteří chtějí něco říct a doopravdy to pak řeknou. Nevím, čím to je. Možná nemají o čem mluvit. Nebo možná o svých snech příliš mnoho mluví, až se z nich vytrácí naše vlastní přání si je splnit. Možná jsou jen zrovna ovlivněni nějakým určitým systémem pravidel, o kterých nám říkají, že je nutné je dodržovat. Možná se prostě jen bojí jít s kůží na trh. A proto my točíme takový film – nastavujeme vám kůži, i když to někdy bolí; začínáme poznávat, že pravidla slouží jako pomůcky a návody, nikoliv jako dogma; především si ale plníme sen, který se nám jednou zdál. Teď možná nadešel čas o něm začít mluvit.

„Skoro úplně vymyšlený film“

O čem je, kdo tam hraje, kdo to točí, fotografie z natáčení, ukázku.. to všechno si můžete přečíst na : www.basen-film.cz nebo na www.facebook.com/basen.film. Teď a tady však chci popsat, proč je to vlastně skoro úplně vymyšlený film. Není to jen tím, že je inspirovaný „Skoro úplně vymyšlenou básní“ od Charlese Bukowskiho, byť je to prapůvod tohoto názvu. Chci se věnovat především tomu, proč a jak funguje samotná výroba filmu.

Film prezentujeme jako nezávislý. Nezávislý film v českém prostředí nemá moc jasné mantinely. Pro mne nezávislost tohoto filmu jasně určuje filosofie jeho produkce. Díky tomu, že film vzniká ještě za našich studentských let, štáb je v tomto smyslu tvořen lidmi s přesvědčením a hlavně obrovským nasazením. Pracují jeden pro druhého. Vidíte na nich, že věří hlavním štábovým profesím a jejich vizi, proto jim osobně záleží na tom, aby svůj díl práce odvedli co nejlépe. Nejvíce je tato spolupráce pozorovatelná u kamerové složky. Když se na ně dívám a někdy je prokouknu, vidím, jak jsou skrytě pyšní na to, že svoji práci udělali dobře a zrovna je třeba někdo pochválil. Takové filmy jako ten náš zkrátka fungují na bázi vzájemného respektu a důvěry. To platí i o vztahu herec – režisér, ale myslím, že zrovna mně nepřísluší toto téma rozebírat.

Natáčení filmu

Natáčení jsme nastavili tak, aby byl dostatek času pro přípravu a natáčení jednotlivých záběrů. Zní to triviálně, ale obvykle se to tak neděje. Na větších natáčeních často slyšíte, co produkce nezařídila, co produkce udělala špatně, co špatně naplánovala. Naše natáčení také bylo z těch větších. Ve štábu bylo průměrně 25 lidí, technické vybavení a hlavně výsledek denních prací se dá srovnat s profesionálním prostředím. Naše produkce toho samozřejmě také spoustu nezařídila, a víte co, dokonce si troufnu říct, že byla úplným opakem produkční praxe. Jakožto producent jsem se pokusila vytvořit podmínky pro práci lidí, kteří dostali šanci se rozvinout, ukázat, co umí, a nebát se, že je při tom křehkém procesu tvorby bude někdo kritizovat. Toto rozhodnutí dalo velký prostor kreativním složkám štábu, ale hodně stěžovalo práci produkčních. Principy a obvyklý produkční postup při natáčení vlastně nefungoval. Za to se omlouvám a stále doufám, že třeba někdy pochopí, v čem to mělo své klady a proč jsem tuto cestu zvolila. Toto rozhodnutí vycházet vstříc režijní složce a vůbec práci štábu k sebou pojí i takový luxus jako například plán natočit tři záběry za den nebo být každý den najezený i vyspaný. Nejspíš tohle pochopí asi jen lidé, kteří zažili natáčení, ale ve většině případů se jede nadoraz. Lidé jsou unavení, točí se jen proto, aby „to“ bylo, a zapomíná se, to „to“ mělo původně určitý smysl. Všichni se učíme a právě tím, že něco právě konáme a vytváříme (a chybujeme), formujeme své budoucí úsudky a postoje.

Právě to je smyslem toho, proč jsem se já rozhodla tento film realizovat, vložit do něj energii, peníze a riskovat zmíněnou důvěru spousty lidí. Proto, abychom něco zažili, řekli, poučili se a zase se potom posunuli o kousek dál. Vzniká krásná a upřímná výpověď mladých lidí - tím myslím jak obsahovou rovinu filmu, tak ono nezávislé hledisko tvorby.

Tak už se na nás nedívejte tak divně, prostě děláme, co jsme chtěli. Můžete se zapojit, poznat nás, napsat nám nebo nás třeba i finančně podpořit (dostanete za to odměnu) :

http://www.kreativcisobe.cz/skoro-uplne-vymysleny-film/?project=47

Něco málo o novém

"Ještěže my máme náš film," řekl mi dneska Orlin Stanchev. Kamarád, kameraman, jehož dredy trpí záchvaty chobotnic, když se rozčílí. Dredy nebo Orlin, to je jedno. Teda aspoň tak to tvrdí David Lorenz.dle svých vlastních dikobrazích zkušeností.

"A já si říkala, že ses vůbec nepodivila, když jsem ti řekla, že jsem potkala Karla Plíhala. Dyť on se přece rozpadl na kousky," řekla mi Tereza Kovářová. Kamarádka, režisérka, trpí chronickým cholerickým zápalem. "Nikdy si do ničeho nenechejte kecat," řekl jí Plíhal.

"Věci z radosti," napsal mi René z Půdy 1. Máje v Olomouci. Mně neznámý člověk vyřknul heslo, které mne žene dál a tvaruje mi pod nohama cestu. Jdu po ní a mé nohy trpí. Bolí mne každé ráno, jako by se jim už snad nikam nechtělo. Jen ten první krok a pak už zase v pohodě.

Chci jen, abyste věděli, že jsme roztočili Film. Možná za to ani nemůžeme my sami. Taky je to "Skoro úplně vymyšlený film".
Jen tak stojím a dívám se, jak se vytváří, roste prostřednictvím lidí, kterým se říká štáb. Do háje s pojmenováváním. Tohle není jen štáb, tohle není jen film.. Pravda, ještě nevím, co to vlastně je. Až budu velká, jistě to budu umět správně označit.
Vím, že to, co se teď kolem nás a s námi děje, je důležité a děsivě zranitelné. Chraňme si to a se. Bubáků je pořád hodně.



"To proto, že jste taková držka, Petro," říká mi pani Jani a nejspíš má jako vždy pravdu.