Skoro úplně vymyšleno

 Kolem mne najednou začalo ubývat lidí, kteří chtějí něco říct a doopravdy to pak řeknou. Nevím, čím to je. Možná nemají o čem mluvit. Nebo možná o svých snech příliš mnoho mluví, až se z nich vytrácí naše vlastní přání si je splnit. Možná jsou jen zrovna ovlivněni nějakým určitým systémem pravidel, o kterých nám říkají, že je nutné je dodržovat. Možná se prostě jen bojí jít s kůží na trh. A proto my točíme takový film – nastavujeme vám kůži, i když to někdy bolí; začínáme poznávat, že pravidla slouží jako pomůcky a návody, nikoliv jako dogma; především si ale plníme sen, který se nám jednou zdál. Teď možná nadešel čas o něm začít mluvit.

„Skoro úplně vymyšlený film“

O čem je, kdo tam hraje, kdo to točí, fotografie z natáčení, ukázku.. to všechno si můžete přečíst na : www.basen-film.cz nebo na www.facebook.com/basen.film. Teď a tady však chci popsat, proč je to vlastně skoro úplně vymyšlený film. Není to jen tím, že je inspirovaný „Skoro úplně vymyšlenou básní“ od Charlese Bukowskiho, byť je to prapůvod tohoto názvu. Chci se věnovat především tomu, proč a jak funguje samotná výroba filmu.

Film prezentujeme jako nezávislý. Nezávislý film v českém prostředí nemá moc jasné mantinely. Pro mne nezávislost tohoto filmu jasně určuje filosofie jeho produkce. Díky tomu, že film vzniká ještě za našich studentských let, štáb je v tomto smyslu tvořen lidmi s přesvědčením a hlavně obrovským nasazením. Pracují jeden pro druhého. Vidíte na nich, že věří hlavním štábovým profesím a jejich vizi, proto jim osobně záleží na tom, aby svůj díl práce odvedli co nejlépe. Nejvíce je tato spolupráce pozorovatelná u kamerové složky. Když se na ně dívám a někdy je prokouknu, vidím, jak jsou skrytě pyšní na to, že svoji práci udělali dobře a zrovna je třeba někdo pochválil. Takové filmy jako ten náš zkrátka fungují na bázi vzájemného respektu a důvěry. To platí i o vztahu herec – režisér, ale myslím, že zrovna mně nepřísluší toto téma rozebírat.

Natáčení filmu

Natáčení jsme nastavili tak, aby byl dostatek času pro přípravu a natáčení jednotlivých záběrů. Zní to triviálně, ale obvykle se to tak neděje. Na větších natáčeních často slyšíte, co produkce nezařídila, co produkce udělala špatně, co špatně naplánovala. Naše natáčení také bylo z těch větších. Ve štábu bylo průměrně 25 lidí, technické vybavení a hlavně výsledek denních prací se dá srovnat s profesionálním prostředím. Naše produkce toho samozřejmě také spoustu nezařídila, a víte co, dokonce si troufnu říct, že byla úplným opakem produkční praxe. Jakožto producent jsem se pokusila vytvořit podmínky pro práci lidí, kteří dostali šanci se rozvinout, ukázat, co umí, a nebát se, že je při tom křehkém procesu tvorby bude někdo kritizovat. Toto rozhodnutí dalo velký prostor kreativním složkám štábu, ale hodně stěžovalo práci produkčních. Principy a obvyklý produkční postup při natáčení vlastně nefungoval. Za to se omlouvám a stále doufám, že třeba někdy pochopí, v čem to mělo své klady a proč jsem tuto cestu zvolila. Toto rozhodnutí vycházet vstříc režijní složce a vůbec práci štábu k sebou pojí i takový luxus jako například plán natočit tři záběry za den nebo být každý den najezený i vyspaný. Nejspíš tohle pochopí asi jen lidé, kteří zažili natáčení, ale ve většině případů se jede nadoraz. Lidé jsou unavení, točí se jen proto, aby „to“ bylo, a zapomíná se, to „to“ mělo původně určitý smysl. Všichni se učíme a právě tím, že něco právě konáme a vytváříme (a chybujeme), formujeme své budoucí úsudky a postoje.

Právě to je smyslem toho, proč jsem se já rozhodla tento film realizovat, vložit do něj energii, peníze a riskovat zmíněnou důvěru spousty lidí. Proto, abychom něco zažili, řekli, poučili se a zase se potom posunuli o kousek dál. Vzniká krásná a upřímná výpověď mladých lidí - tím myslím jak obsahovou rovinu filmu, tak ono nezávislé hledisko tvorby.

Tak už se na nás nedívejte tak divně, prostě děláme, co jsme chtěli. Můžete se zapojit, poznat nás, napsat nám nebo nás třeba i finančně podpořit (dostanete za to odměnu) :

http://www.kreativcisobe.cz/skoro-uplne-vymysleny-film/?project=47

Něco málo o novém

"Ještěže my máme náš film," řekl mi dneska Orlin Stanchev. Kamarád, kameraman, jehož dredy trpí záchvaty chobotnic, když se rozčílí. Dredy nebo Orlin, to je jedno. Teda aspoň tak to tvrdí David Lorenz.dle svých vlastních dikobrazích zkušeností.

"A já si říkala, že ses vůbec nepodivila, když jsem ti řekla, že jsem potkala Karla Plíhala. Dyť on se přece rozpadl na kousky," řekla mi Tereza Kovářová. Kamarádka, režisérka, trpí chronickým cholerickým zápalem. "Nikdy si do ničeho nenechejte kecat," řekl jí Plíhal.

"Věci z radosti," napsal mi René z Půdy 1. Máje v Olomouci. Mně neznámý člověk vyřknul heslo, které mne žene dál a tvaruje mi pod nohama cestu. Jdu po ní a mé nohy trpí. Bolí mne každé ráno, jako by se jim už snad nikam nechtělo. Jen ten první krok a pak už zase v pohodě.

Chci jen, abyste věděli, že jsme roztočili Film. Možná za to ani nemůžeme my sami. Taky je to "Skoro úplně vymyšlený film".
Jen tak stojím a dívám se, jak se vytváří, roste prostřednictvím lidí, kterým se říká štáb. Do háje s pojmenováváním. Tohle není jen štáb, tohle není jen film.. Pravda, ještě nevím, co to vlastně je. Až budu velká, jistě to budu umět správně označit.
Vím, že to, co se teď kolem nás a s námi děje, je důležité a děsivě zranitelné. Chraňme si to a se. Bubáků je pořád hodně.



"To proto, že jste taková držka, Petro," říká mi pani Jani a nejspíš má jako vždy pravdu.

Výhled

Výhled. Milan Ondruch a Jarda Mrázek (režie, animace). Mí dva spolubydlící. A Klára Hrubá (kamera, foto), další spolubydlící. Přátelé, kamarádi. To jsou lidi, kteří vytvořili bakalářský animovaný film Výhled.

Info na facebooku nabo na webu filmu.

Vizuální stránka je přímo úchvatná. Milan se zase dokonale vyžil ve výtvarnu. Miniaturní kávovar, kaktus, lednička, uuu. Jarda zas vyrobil kočičku, hlavy pro Nelu, což je jméno naší hlavní postavy. Kluci odvedli fakt slušnou práci. Stejně jako Jirka Evják, který vyrobil loutkovou kostru, jež jsme používali. Vážně, doporučuju všem animátorům, co kdy budou chtít vyrobit loutkovou kostru - levně a kvalitně. Ozvěte se, předám kontakt.

Film stříhal Libor Nemeškal, hlavní je, že pomohl už na začátku s úpravami storyboardu. Hudbu složil Ruda Schwesser. Všem se hrozně moc líbí. Hlavně Milanovi. Nahrál jí Pavel Hruda, člověk, kterého vždycky na poslední chvíli poprosím, aby nás s nečím zvukovým zachránil a on to dycky udělá. Děkuju mu. Stejně tak probíhalo barvení - Orlina Stancheva jsem s projektem seznamovala ve chvíli, kdy se exportovalo jeho jméno v titulcích. Jo, bylo to fakt super :)

Teď film rozešleme na festivaly a budeme doufat, že se mu bude dařit. Chci poděkovat všem, kdo nám pomohli. Firmě Canon, která nás zachránila, když se nám rozbil foťák. Canon je prostě nejlepší !

Prague Quadriennal 2011

Po celém světě je známý divadelní a scénografický festival Pražské Quadrienále, který se koná každé 4 roky. V několika zemích dokonce kvůli účasti na něm pořádají zvláštní národní výstavy, při kterých vybírají své reprezentanty. Jen v Čechách je povědomost veřejnosti poměrně nízká.

Stejně tak já jsem přišla jako slepá k houslím k jedinečné příležitosti, při které jsem načerpala mnoho nových zkušeností a myšlenek. V červnu 2011 jsem pracovala jako asistentka britské scénografky Romy Patel. Naší prací bylo připravit a uskutečnit třídenní workshop se studenty z celého světa a po dva dny jeho výsledky zpřístupnit veřejnosti.

Místem veškerého dění a konání bylo Lapidárium Betlémské kaple. Unikátní prostředí přesně zapadalo do pojetí workshopu o "site-specific installation" a svou historií i tématicky. Instalace byla ztvárněna podle povídky českého autora "12 iron sandalls".

Jeden den workshopu byl věnován přípravám a proběhl parádní brainstorming. Lidé se rozdělili do skupin, které separátně vymýšleli, jak ztvárnit cestu princezny z pohádky, při níž dívka musela prošoupat 12 železných sandálů, sníš 12 chlebů a zlomit 12 kouzelných holí. Za to pak osvobodila svého prince z prokletí. Z darovaných látek a materiálů od holandského Showtexu jsme vytvořili instalaci v prostoru. Asus nám zapůjčil notebooky na projekce, nakoupili jsme 16 kilo hřebíků, zavěsili je na silony a bylo.

Zejména tato část s uličkou s hřebíky se lidem opravdu líbila. Se zavěšenými hřebíky jste si mohli hrát, narážely do sebe a zvonily jako zvonkohra. A zamotávaly se. Strávili jsem velkou část času tím, že jsme se pokoušeli je rozmotat. A najednou začali přicházet lidé a rozmotávat s námi. Stala se z toho skvělá performance.

Během dvou otevřených dnů dohromady výstavu navštívilo přes 700 lidí. Spřátelila jsem se s opravdu zajímavými umělci z celého světa, pochopila, že na pár měsíců taky musim odjet pryč, a pak jsem se vrátila na českou zem...

Thanks guys !

Hrozně

Je to hrozně zvláštní
Když ti člověk řekne, že tě miluje
Zní to,
Jako by mu bylo špatně

Je to hrozně zvláštní,
Když ti řekne, že tě miluje
A přitom víš,
Že myslí jinou

Je to hrozně zvláštní,
Když ti muž řekne, že tě miluje
A přitom je částí
Jiného muže

Je to fakt zvláštní,
Když přijde
A prostě je tady
A ne teď

.. něco málo veršů..

Varolův most

Hraný film Honzíka Vyčichla. Drama o touze zachránit milovaného člověka, která se změní v závislost.

Hrají: Albert Čuba, Beáta, Lumír Kovář

Režie: Jan Vyčichlo

As. režie: Petra Ptáčková

Kamera: Petr Kvasnička

Ostřič: Vašek Fronk

As. kamery: Ondrech Péča

Zvuk: Samko, Honza Hála

Střih: Vješák

Produkce: Gabka a 3x Peťa

Bílo a milo

Chceš slyšet příběh? Řeknu ti jeden, dva, tři... životy. Jen musíš naslouchat a nemluvit.

Ve světe, kde zasněžené pláně za oknem ještě nikdo neoznačil za povrchní kýč, kam lidi chodili hledat stopy, aby se v myšlenkách mohli potkávat, v tom světe jsi mohl potkat kočku.

Nebyla černá, nebyla bílá, byla to obyčejná kočka, kterou každý viděl tak, jak chtěl. Byla všude. Měnila se, občas dokonce přestávala být kočkou. Samotná její podstata, původní pratvar, kterým ji někdo kdysi definoval, nebo snad ona sama si usmyslela býti kočkou, tuhle její podstatu nikdy nikdo změnit nemohl.

Chodila do lidských domovů a rozdávala se. Jen ses dotkl její kůže. Jako by ti teplo projelo prsty a tvá duše se do něj zachumlala. Stočila se do klubíčka a začala příst.

Někdy však přišla a zasekla se ti drápy do zad. To abyses probudil a uvědomil si, co je pravdivé. Protože jen podle bolesti poznáš pravdu. Kdykoliv však něco takového musela udělat, sama u toho trpěla. Nechtěla hry, slova, gesta... chtěla prožívat, cítit a sama se naučit příst. Viděla už tolik spokojených lidí, kteří předli tak jistě, prostě. Ona tomu většinou pomohla.

Roztáhla ruce a dotkla se lidí mimo jejich světy. Našla je v zasněžených pláních. Daleko od sebe a přitom jakkoliv blízko. A ona tam byla, kočka, myšlenka, podstata. Chtěla příst, ale bála se že ji tentokrát někdo uslyší. Někdo z jejího světa, kde ještě pořád sněží.